Snilo sa mi :)

Dnes před probuzením jsem SNILA. Byla jsem…a objímaly mne tři páry mužských rukou, hladily mne po vlasech a ramenou, konejšily mne a jejich náruč byla , přesto že jejich energie se trochu lišily, plná mužské opory a přitom něhy ( čekáte-li erotiku, čekáte marně 🙂 ) do tváří jsem jim neviděla a ani jsem nemusela, byly to archetypy těch, kteří mi v pozemském životě již tyto pocity zprostředkovali, či snad teprve zprostředkují…chtělo se mi tam zůstat napořád, nešť ruce mne zvedli z podušek a vystrčily VEN… ocitla jsem se v šatně nějaké technické střední školy, kde právě končily maturity, v koutě u šatních skříněk seděl na zemi velmi pohledný mladík barvy čoklády a plakal, na zemi leželo vysvědčení, zkoušky udělal …ptala jsem se proč ten smutek a on se rozpovídal, že žije sen svých rodičů, již má podanou přihlášku na vysokou školu technickou, že tam ovšem nemůže, že rodiče nemají ponětí, kdo doopravdy je a že domů nedojde…na otázku : kdo tedy je ? beze slova vyndal z jedné skříňky štos papírů, byly plné nákresů, ovšem k technice měly daleko, nádherné návrhy dámských šatů, na kterých jako by se odrážely křídla vážek a krovky zlatohlávků…náš rozhovor byl dlouhý a najdenou jsem byla JINDE, jindy… oddělení dětské nemocnice, kde se právě měla natáčet reportáž z oddělení Postižených dětí o holčičce co neumí spát …měla, věhlasná moderátoka, okouzlující žena v báječném odění se zhroutila, měla svůj oblíbený šperk od světoznámého šperkaře, který se nedopatřením roztrhnul, šlo o drobný detail, povolené očko, ta dáma však nebyla schopna bez něj vystupovat…na otázku proč si tedy očko neopraví, mi byla dána odpověď, že to ona přeci nemůže, jedině ten muž, který šperk vyrobil je toho HODEN a navíc by tohle přece nikdy nezvládla…za pomoci nůžek a kovové náplně z propisky bylo dílko opraveno během několika málo minut a reportáž mohla začít…:) o holčičce která neuměla spát…přivezla ji vyčerpaná maminka na základě příkazu sociální péče po UDÁNÍ sousedů, kteří byli unavení věčným pláčem, mělo se zjistit , jaké Postižení je příčinou stálého dívenčina nářku, zvažovala se těžká fáze autismu… on to nebyl pláč, holčička POUZE soustavně naříkala a v tom nářku bylo slyšet jakousi melodii…vedle ležící , o něco starší hošík, s obrnou v obou ručkách a s obličejíkem pokřiveným mrtvičkou to zaregistroval a tak začal tu melodii opakovat a nářek ustal…znáte ty hračky co vkládají dospělí dětem do postýlek aby usnuly, těsně před tím, než opustí jejich dětský pokoj? …jenže i tento hošík potřeboval někdy spát a jíst…a stichlým oddělením se opět nesl nářek holčičky…ta melodie byla tak prostá a přitom tak chytlavá a tak jsem začala zpívat…udivené pohledy vzápětí vystřídaly zpočátku nesmělé, později radostné další hlasy a za chvíli již zpívalo celé oddělení…stála jsem pod okny té zpívající Nemocnice a u chodníku zastavila limuzína, vystoupila z ní krásná dívka v úžasných šatech a pleť měla barvy čokolády…:) …bylo mi dáno nahlédnouti v ČASE… děvčátko propouštěli ze zpívající uzdravovny, usmívalo se a drželo se s maminkou za ruku, odcházeli spolu se zlatovlasou Tetou, která právě odříkavala tuto větu…MAMINKO VY STÁLE JEN PRACUJETE, VY JSTE ZAPOMNĚLA JAK SI HRÁT, POJĎTE MY VÁS TO S ALENKOU ZNOVU NAUČÍME… …PROBUDILA jsem se vedle spící Aničky s pocitem úžasné vděčnosti za to, co v sobě i ve svých dětech mám a hlavně, že jsem si toho VĚDOMA 🙂 JAninka-GAja

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *